Ráno se probouzím za zvuku hromů. Paráda, bouřka, to tady dlouho nebylo. Rychle suším celtu, kterou jsem v noci zakrývala zadní část auta, aby Lilly spala a nekoukala, co kde litá, balím věci a vyrážíme směr vlakové nádraží ve Frýdku Místku, kde mám v plánu nechat auto. Cesta má zabrat 20 minut, rezervu jsem si dala dalších 20 minut. To musí stačit.
Stačilo by. Nepotkat po cestě toulavé psisko. Bohužel bez obojku a bez známky. Volám měšťáky kvůli odchytu. Když nasedám zpět do auta, navigace hlásí příjezd do Frýdku v 9:02. Vlak odjíždí v 9:06 a já ještě nemám úplně jasno v tom, kde budu parkovat. Na Idosu koukám, jestli nemá vlak zpoždění. Děcka, já se sekla. Vlak má sice tři minuty zpoždění, ale plánovaný odjezd je v 9:02 a další jede za dvě a půl hodiny.
Pomalu se smiřuji se situací a plánuji, co budeme dělat dvě a půl hodiny ve Frýdku. Tož, co bude, bude. Dojíždím k nádraží v 9:00. Neuvěřitelné štěstí - přímo před nádražím je volné místečko! Parkuji, ze sedadel sbírám věci, které jsem ještě nezabalila do krosny a s Babetkou na zádech vyrážím. Pohled na mě, běžící na druhé nástupiště s Lilly na vodítku v jedné ruce, karimatkou v podpaží, prstovými botami, nabíječkou na telefon a košíkem pro Lilly v druhé ruce, zaujal nejednoho cestujícího.
Po doběhu na perón mi dokonce dvě vedle stojící slečny nabídly pomoc. Předala jsem jim tedy Lilly a pobalila, co se dalo. Vlak dorazil a my vyrazily směr Mořkov.
Krásné výhledy, kopce, ovečky. Miluju to tady! V Mořkově nás přivítal déšť. Dle meteoradaru vcelku vytrvalý. Tož nebudu čekat dvě hodiny, než přestane pršet. Nasazuji pláštěnku sobě, i Babetce a vyrážíme.
První kopec. S 12-ti kilovou Babetkou na zádech. Mokrá tráva je místy stejně vysoká, jako já. A taky kopřivy. A ostružiní. Pláštěnka je mi brzy celkem k ničemu. Takhle se mám šplhat celý týden? Vytahuju morál až z paty a jsme na sedle Veřovických vrchů. Těšila jsem se na fenomenální výhledy z vyprávění kamarádů. Byly tak fenomenální, že jsem si je musela natočit.
Po asi 4,5 kilometrech přestává pršet. Převlékám se tedy komplet do suchého a vyrážíme směr Velký Javorník. Přicházíme k fajnovému dřevěnému přístřešku. Někde poblíž něco zavrčí. Vyděsí mě to a vzpomenu si na všechny řeči známých i neznámých, kteří při zmínce o Beskydech hned uvádí medvědy. A u kterých se vždy jen usmívám. Blbost. Ale co to teda je a proč na to Lilly nereaguje? Blížím se k přístřešku a vidím čouhající pohory. Nějaký kolega tramp se rozhodl přečkat bouřku v přístřešku a produktivně využil volný čas k nabírání sil. Síly doplňuje nepřeslechnutelně. Směju se sama sobě (potichu, abych ho nevzbudila) a šlapeme dál.
Po cestě si kousek zajdeme k prameni Jičínky, doplníme zásoby vody a jdeme stoupat na Javorník.
Krpál je to řádný, nepřipouštím si obavy, že tohle podstupuji každý den z následujícího týdne. Tož, kam dojdeme, tam dojdeme.
Docházíme k rozhledně. Nikde nikdo, paráda! V sobotu jsem čekala davy. Záhadu liduprázdna mi osvětlí pásky "vstup zakázán" před dveřmi rozhledny. Výhledy z vrcholu nám musí stačit. Chata je naštěstí otevřená a já se posilněna česnečkou a výhledy pomalu vydávám na cestu do Frenštátu, kde si vyzvednu první balíček s granulemi a jídlem a kde mě bude čekat Martin - trail angel*, u kterého dnes na zahradě budu spát.
*Trail angels - andělé stezky. Lidé, kteří cizím lidem nabízejí pomoc v podobě místa na spaní, dobití elektroniky, doplnění vody a leckdy i sprchy. Jen tak a povětšinou zadarmo. Malý velký zázrak Stezky.
"Dobrý den, vy máte ale krásného psa!". Oslovuje mě hlasitě během klesání mladý muž. Poděkuji, chvíli si povídáme a posléze následuje nevyhnutelná otázka, kam jdu. Odpovídám, že dnes do Frenštátu a pak do Třince. "Do Třinca?" Následuje krátké zamyšlení. "To dáte!". Jeho odpověď nenese absolutně žádnou známku pochybností. Co na tom, že je to ještě více než 80 kilometrů daleko. A tak si poprvé říkám, že to možná fakt dám.
Plán byl dnes ujít cca 15 kilometrů, nakonec jsme našlapaly přes 19 km. Spoiler - ani v jednom z následujících dní se mi nepodaří dodržet plánovanou dávku kilometrů.