Beskydy jsou srdcovka. I když nebylo dne, kdy bych nepřemýšlela nad tím, zda jsem si nepomýlila pojmy s dojmy - konkrétně lásku se stockholmským syndromem. Stezka Českem přirovnává Beskydy k ústům staré dámy. Když se podíváte na výškový profil trasy, jistě tuto metaforu pochopíte.
Přechod Beskyd jen (haha) s krosnou na zádech* byl mým dlouholetým snem. Včetně spaní v přírodě. Jenže já v přírodě sama v podstatě nikdy nespala. A v CHKO je stanování zakázané. A co moje bezlepková a bezmléčná dieta? Kde a co budu jíst? A granule a voda pro Lilly? A ujdu vůbec 100 kilometrů v horách? Pff.. Příliš mnoho "ale" a "co když", tedy důvodů, proč byl tento výlet dlouhá léta jen v mlhavém prostředí snů typu "někdy".
*Babetka (krosna) vážila v průměru cca 12 kilogramů, podle množství jídla a vody. A proč Babetka? Když už měla dost, ke konci trasy se rozvrzala, výkon nic extra, do kopce funěla (i když tyto dvě poslední zmíněné vlastnosti se pojí spíše s mou osobou), zato spolehlivá byla velmi a dorazily jsme vždy společně tam, kam jsme potřebovaly. Člověk si ke svému batohu na vícedenním treku vypěstuje vskutku výjimečný vztah.
A tak se stalo, že jsem si jednoho dne, motivovaná desítkami knih o sólo trecích, které jsem přelouskala v posledních letech, řekla - co kdybych si vzala koncem června týden volna a pustila se do toho? Po těle mi přeběhla husina. Že by? Teď? Fakt? No, uvidíme. S myšlenkou jsem zatím jen lehce koketovala a do opravdových příprav se pustila až cca 14 dní před výpravou.
Nejzásadnější otázky tedy byly - jídlo, voda, spánek a výbava. Jídlo jsem vyřešila vskutku šalamounsky - trasu jsem si naplánovala tak, abych končila vždy v údolí, v dojezdové vzdálenosti busem k Z-Boxu od Zásilkovny. Balíčky jsem si naposílala předem, nicméně Z-Boxy mají dobu k vyzvednutí max. 3 dny, o zaslání posledního balíčku jsem tedy poprosila kamaráda. V balíčku byly granule, základ jídla pro mě na večer (zbytek jsem si dokupovala v Coopech po cestě) a jídlo a kokina na další den. Jelikož jsem v podstatě hned zapomněla, co jsem si do balíčku nabalila, čekalo mě každý večer příjemné překvapení.
Další, dost podstatnou záležitostí, kterou není radno podcenit, je voda. Měla jsem štěstí - v Beskydech předchozí týden dost pršelo. Rozhodla jsem se tedy vzít pouze camel bag s objemem 2 litry a filtr na vodu (Sawyer Mini) s tím, že budu filtrovat potůčky a studánky. A zadařilo se. Vždy jsem s sebou nesla maximálně cca 1,5l vody a doplnila, když to bylo možné. Lilly se většinou občerstvila sama. Voda nám chybla pouze jednou, zato v tom největším vedru při stoupání na Lysou a důvodem byl špatně uzavřený camel bag, který se vylil a osvěžil Babetku a v ní většinu věcí, včetně spacáku. Tož cena za nepozornost.
Pro camel bag jsem se rozhodla zejména proto, že nesnáším stálé sundávání a nandávání krosny. Bylo mi tedy jasné, že pokud bych měla v batohu lahev, pitný režim bych dost zanedbávala. Navíc jsem den před odjezdem zjistila, že z něj pohodlně napustím vodu do misky i pro Lilly, takže stačí zavěsit misku na krosnu v dosahové vzdálenosti a nemusím Babetku ze zad sundávat vůbec. Tedy kromě svačinek. A převlékání. A pauziček. A tak...
Z-boxy mají také tu výhodu, že jsou k dispozici nonstop a nemusíte k nim spěchat. Nicméně když v některých prdelkovicích jezdí autobus pouze třikrát denně, mírnému plánování se nevyhnete. Občas to bylo trochu omezující, nicméně výhody převažovaly.
Pomalu se dostáváme ke spánku. Ultralehké stany byly mimo můj plánovaný rozpočet, přemýšlela jsem tedy nad co nejlehčími alternativami. Nakonec vyhrálo vskutku low-cost řešení - tarp, který postavím za pomoci turistických hůlek a jako podlážka tyvek. Pořídila jsem tedy na základě diskuzí zkušenějších celtu 3x3m z army shopu za 650,- Kč s hmotností 550g a k tomu za pár stovek tyvek - paropropustnou, lehkou a téměř nesmrtelnou izolaci používanou ve stavebnictví. Low cost ultralight řešení, zato velmi účinné.
Bude ale Lilly spát v tarpu? Se stanem nemá problém, ale tady bude minimálně jedna strana otevřená a pozorování zvěře je jednou z jejich životních vášní, nenechá si ujít žádného zajíce, ptáčka, kobylku, leckdy i mouchu. Tohle bylo potřeba vyzkoušet. Okolnosti a zejména počasí v posledních týdnech před výletem tomu chtěly tak, že jsme měly možnost to vyzkoušet až po prvním dni na stezce.
Se sólo spaním v přírodě se pojí ještě jedna, ne úplně zanedbatelná záležitost. A tou je strach. Může u každého nabývat různých podob. Mně s ním nejvíce pomohl tenhle podcast s Bárou Mudrovou. Jak v něm Martin zmiňuje, je až neuvěřitelné, jak rychle dokáže člověk sám sebe rozložit. A to je pro mě podstatné si uvědomit - rozdíl mezi skutečnými riziky a tím, co si pouze vytvářím v hlavě. O tom, jak a kde jsem spaní vyřešila, se rozepíšu u konkrétních dní.
A výbava? Babetka, původem z Decathlonu, o objemu 50 litrů. Řídila jsem se pravidlem "co se do ní nevejde, to nepotřebuješ". A osvědčilo se. S Babetkou už jsme měly něco málo nachozeno, sice ne v horách, ale už jsme aspoň věděly, co od sebe můžeme čekat.
S botami to byl jiný oříšek. Nosím už pár let pouze barefoot, nicméně scházet kamenné cesty Beskyd s 12 kg na zádech pro bf asi nebude to pravé ořechové. Kupovat si 14 dní před cestou nové boty by taky mohlo znamenat konec po prvním dni, nerozchozené boty jsou moc velký punk i na mě. Nechtěla jsem nic podcenit a proto jsem zvolila boty rozhozené vážně znamenitě. Trochu i vypadají na to, že by nejraději odešly samy - mé devět let staré Fivefingers, které vyžadovaly po letech pouze pár kosmetických úprav - viz. foto. A jako záložní jsem vzala své staré běžecké Asicsy. Nakonec se poměr hlavní vs. záložní obrátil.
Týden předem jsem také prohrabala zásoby látek a ušila si nové merino tričko a merino bezešvé prádlo.
A fyzičku? Tu jsem se rozhodla nabrat po cestě. Tak už zbývá jen vyrazit.